Nazdar lidi, vítám vás na mém blogu. Jmenuji se Adéla, ale všichni mi říkají Avery. Před pár dny jsem oslavila 13. narozeniny. Tenhle blog jsem si založila, protože ráda píšu různé fanatsy příběhy, básně nebo povídky a chtěla jsem se o to s někým podělit. Doufám, že se vám tu bude líbit. Avery :)

Na zeleném kopci,

ční kříž ze dřeva,

když chodí tudy lovci,

obchází jej z leva.

Stojí tam dlouho,

ten chatrný kříž.

Čí je? No koho?

Odpověď ty víš.

Kdys žili tu dva bratři,

jeden jako druhý,

však mladšímu z nich patří,

ten leží pod zemí chladný a tuhý.

Jak se to stalo?

Byl zavražděn.

Jaké tajemství se na povrch dralo?

Že před bratrem nemohl být uchráněn.

Sourozenci důvěřoval,

nevěděl, že ho chce bratr zmást,

aby mladší v očích lidu zle vypadal,

připravil naň starší past.

A když mladší z bratrů,

z čarodějnictví usvědčen byl,

do očí pověděl svému bratru:

"Když já čaroděj, tak tys proradný vlk, přeji ti, abys ve strachu žil a o úplňku pokaždé na měsíc vyl!"

Když hlava čaroděje na zem dopadla,

žena bratrova se modlila,

jakmile třešeň ve vesnici opadla,

kletba zapůsobila.

Po lesích se proháněl,

uhlově černý vlk,

s lovci se naháněl,

aby zachránil si krk.

Tak neřekli jsme možná vše,

na kopci stojí dva kříže,

i když duše bratrů dívají se na sebe zle,

jejich hroby jsou si blíže.

Na zeleném kopci,

ční kříž ze dřeva,

když chodí tudy lovci,

obchází jej z leva.

Vedle něj stojí další kříž,

vytesaný z kamene,

bojí se lidé chodit blíž,

mají strach z čaroděje.

Tak tragicky skončili jejich životy,

kvůli typickým lidským vlastnostem.

Nenávist, zlost a hněv uvrhněte do temnoty,

nahraďte je radši láskou, ostatním neškoďte a radši pomozte.

Slib složit a oddanost přísahat,

věrnost Slunci,

žádné zlo nepáchat,

tomu nebeskému vládci.

Nechat čas plynout,

a kralovat nad svým osudem,

pro vládce i zhynout,

když už žádná neděje nebude.

Bojovat do posledního dechu,

do konce věků,

kdy nebude čas na útěchu,

a vládnout svému vzteku.

Neopustit svou víru,

nebát se smrti,

se kterou radši žít v míru,

jen ať mysl trpí.

Bílé hvězdy mizí v temnotě,

ve stínech špatných činů,

v nekonečné samotě,

skryté za činy falešných hrdinů.

Modré nebe ztrácí svou zář,

v šeru skrývají se lži,

v severním větru schovávají svou tvář,

vzduchem jejich píseň zní.

Když blíží se úsvit,

Slunce vládne nebeským výškám,

čas se začíná krátit,

pro něj, pouze pro něj vzlykám.

Naděje pozvolna mizí,

cosi ničí mou duši,

mučí mě tou strašnou vizí,

k mým výkřikům jste však hluší.

Ten oheň uvnitř,

spaluje světlo,

zabíjí mě zevnitř,

to monstrum, které k nebi vzlétlo.

Ptát se, je zbytečné,

odpověď nedostanu,

ale bude to konečné,

až vyberu si stranu.

V hlavě mi neustále zní,

nepřestanou, dokud nezačne vpád,

ta tři slova vyřknu, až nastane konec našich dní,

Za nový řád!

Slib složit a oddanost přísahat,

věrnost Slunci,

žádné zlo nepáchat,                                                                    

tomu nebeskému vládci...

Č. 1.

Od úpatí Vysokých skal,

u modrého moře,

tam, kde jsem to znal,

sedlal jsem si kdysi oře.